Hned jsem si všiml, že z hledání mého starého domova, je šťasten především dědeček. "Ztracené dítě opět našlo cestu domů." Při mých občasných návštěvách jsme běžně hovořili o politice, dějinách, hospodářství a kultuře. Můj dědeček je dobrý a srdečný člověk, avšak pozůstatek minulosti, ve které příslušnost k národu a vědomé zařazení do jeho kultury ještě silně přispívaly k identifikaci osoby, je znatelný. Pokaždé, když jsme se potkali, cítil jsem, že je smutný, že jsem nevyrostl se zbytkem rodiny v Česku jako "správný Čech". Proto mezi námi byla nejen jazyková bariéra a běžný generační konflikt, ale také určitá rozdílnost našich mentalit. V jeho očích jsem byl spíše Němec, než Čech. Proto mi při každém z našich nemnohých setkání vyprávěl o České republice a pokoušel se mi ze svého pohledu vysvětlit mnohé o podstatě i "zákulisí" Čechů. Rád jsem naslouchal vtipům, které vyprávěl, a pokoušel jsem se zachytit jádro výpovědi, abych porozuměl rozdílům mezi Čechy a Němci, ale zároveň poznal, co mají společné. Zajímalo mne, jak mě tyto dvě cesty formovaly jako individuum, a utvářejí mne možná dodnes.
Často zmiňoval fenomén Čechů, který bych pojmenoval asi jako "klidnou vytrvalost", a dokládal jej řadou příkladů neustálé okupace nebo anektace jinými národy, kultury a systémy. Z objektivního hlediska jsem vysvětlením o této "klidné vytrvalosti" rozuměl, ale vcítit do ní se mi, popravdě řečeno, nepodařilo. Vlastně jsem to ani nikdy na vlastní kůži nezažil. Alespoň donedávna.
Pondělí.
Ráno jsem občas jezdil s tetou do kanceláře, abych odtud pak běžel přímo do práce a nemusel jet autobusem z Božkova. Při cestě podchodem mi to netrvalo ani deset minut a ušetřil jsem si zhruba dvacet minut tím, že jsem nemusel obcházet centrum města. Jenže tento jediný průchod byl zabarikádován kvůli stavebním pracím z důvodu pokládání nových vysokorychlostních kolejí na mostě.
Kolemjdoucí však vůbec neakceptovali omezení jejich obvyklé svobody a posunuli plot, aby vznikla štěrbina, kterou mohli procházet. Ne, že by to bylo v Německu tak, že by se nikdo neodvážil nerespektovat zátarasy, ale než by někdo podnikl první krok, trvalo by to jistě déle. Němci jsou sice velmi svéprávným národem, ale zároveň se zdají být poslušnější, než jiné kultury, co se týče respektování vůle vlasti nebo obecně nějaké neviditelné vrchnosti, ať už je to třeba pouhá stavební společnost stavějící zátarasy.
Za normálních okolností bych tedy jako typický Němec reptaje zvolil cestu oklikou, přišel pozdě do práce, ale nemusel pak myslet na to, že jsem učinil něco proti vůli stavebníků. Každopádně jsem zde byl také proto, abych se trochu asimiloval. Hnán stádovým pudem jsem slepý zvědavostí následoval ostatní, kteří svéhlavě přelézali novou hranici a protlačil jsem se s nimi skulinou vedoucí do zatarasené pasáže. Opěrné pilíře, dřeva, prkna, navezené hory písku a štěrku tvořily trasu temného slalomu. Měli jste pocit, že čehokoli se omylem dotknete, může to způsobit proboření mostu. S největší pravděpodobností zde proto byl ten zátaras.
U východu z pasáže udávaly směr ploty po levé a pravé straně cesty ještě asi deset mentrů. Na opačném konci průchodu nastala ta samá situace jako na počátku. Plot. Hranice. Jednosměrka. Zpět?!? Ne! Stavebníci zde svázali plot drátem. Neznámý předchůdce vytvořil štěrbinu i zde a odsunul drátěný zátaras stranou. Bylo zde místo přesně pro jednoho člověka. Jako dítě před jízdou na horské dráze jsem se vzrušeně prodral pletivem. Mladí a staří, tlustí a tencí, ženy a muži, matky s kočárky činili stejně jako muži v oblecích nebo bezdomovci, kteří již nebyli s to udělat rovný krok.
Plot byl jako duch. Ale většina lidí nevěřila na duchy. Když jsem tudy šel zase po práci, ležely oba ploty na zemi jako protivníci po prohrané bitvě. Dráty, které měly držet ploty a tyče pohromadě a tvořit tak zátaras, byly přeřezané nebo pečlivě rozmotané. Opět jsem viděl zástupce různých společenských vrstev, jak bez jakýchkoli starostí nebo pocitu viny šlapou na plot a prochází pasáží. V duchu jsem se smál a mě v Německu vtloukané špatné svědomí nebo alespoň tisíc dialektických myšlenek, zda je to dobře či špatně, zda to někdo vidí nebo ne, vše bylo to tam. Začínal jsem rozumět.
Úterní ráno, ta samá hra.
Jako po zásahu nadpřirozených sil stál plot opět na svém původním místě, jakoby se nic nestalo. Navzdory mému očekávání, nestáli široko daleko žádní mrzutí stavebníci, kteří by na plot dohlíželi nebo přistavili další značky, které by poukazovaly na naléhavost zákazu. A kolemjdoucí zase procházeli plotem se stejnou lhostejností. Skulina byla tentokrát dokonce širší než předešlý den. Rozdíl zde ale byl.
Nebyla zde sice žádná nová značka, žádný dozor, ale u východu z tunelu byl zátaras přidělán jak zleva, tak zprava takovým množstvím drátu, že by se nedal rozmotat, přeřezat nebo rozbalit, ani jej posunout stranou. Jemněji by se to snad vyřešit nedalo, říkal jsem si a smál se pro sebe. Tentokrát pobaven mazaností "protivníka", tedy dělníků. Chtěl jsem se obrátit a v tom vidím, jak vlevo podél plotu procházejí lidé. Běžel jsem rychle k onomu slibně vypadajícímu východu. Neuvěřitelné, říkal jsem si.
Lidé zkrátka odstranili část plotu vlevo od cesty, přesně tam, kde byl přední zátaras spojen s postranním plotem. Stačil jeden vysoký krok nalevo, na položený plot a po krátké procházce asi metr vysokou trávou kolem překážky, jste se ocitli opět na původní cestě. Na mé zpáteční cestě do kanceláře mé tety, jsem sám se sebou uzavřel sázku, v jaké situaci se teď asi budu nacházet. Byla tatáž jako ráno, jen bez té metrové trávy. Celé město tudy muselo projít a zeleň sešlapat!
Ve středu jsem pasáží procházel s tetou.
Jen krátce se nad zátarasem podivila, řekla něco jako >>Pcha! Taková blbost!<< Nedbajíc všech zákazů a nápisů "Pozor nebezpečí" prošla s nevinou samozřejmostí tmavým průchodem plným sutě. Já za ní. Na konci průchodu tentokrát nebyl ani levý, ani přední zátaras. Vše padlo mínění většiny. Stále více jsem začínal rozumět a mé počáteční pousmání se měnilo v šibalský úsměv.
Čtvrtek.
Smál jsem se hlasitě, neboť všechny ploty opět stály. Bez komentáře opět postaveny. Široko daleko však stále žádné hlídky, žádné nové cedule, nic. Nikde ani nejmenší náznak frustrující touhy po prosazení autority, jejíchž příkazů se nedbá. Začal jsem rozumět stále více. Plot byl na začátku a konci tunelu opět pootevřen, takže by se člověk s trochou snahy opět protlačil. A to přesně lidé dělali. Všichni. Po práci to bylo to samé, jen s tím rozdílem, že by se teď protáhli dva najednou.
Pátek.
Každé ráno a každý večer po práci byl moment nejistoty, krátce před tím, než se přede mnou vynořila černá roura, napínavější, než jakákoli kriminálka. Stále znovu se mi nabízela vzrušující scenérie tiché bitvy mezi stavebníky a chodci o nadvládu ve veřejném prostoru tohoto podchodu. Skóre bylo relativně vyrovnané a bohatství nápadů na obou stranách téměr stejně tak udivující jako skutečnost, že kvůli tomu doposud nevznikl žádný otevřený konflikt. Nikdo na nikoho nekřičel, lidé se neprali, nezostřila se kontrolní opatření ani nepřibyl zbytečný vztek v ničení barikád na straně druhé.
Byl jsem zrovna uprostřed tmavého tunelu, když jsem před sebou spatřil staříka, který měl potíže protáhnout se úzkou štěrbinou mezi pletivy na konci podchodu. Uvázl tam a já mu spěchal na pomoc. Jeho oblečení se zachytilo ve spleti drátů. Spíše tam tak visel, než aby stál na svých. Vypadal jako loutka. Uběhlo už asi pět minut a mě se stále nedařilo jej vysvobodit. Na můj návrh protáhnout se zpět a raději zvolit delší cestu, reagoval muž přátelským zamítnutím. Byl až příliš odhodlaný, jít právě teď a právě tam. Od srdce tvrdohlavý. Odshora z mostu k nám najednou sešplhal dělník tváře se znepokojivě neutrálně. Byl prvním stavebníkem, kterého jsem doposud na tomto místě zahlédl.
Očekával jsem kázání - v Německu by to už asi bylo rovnou udání - ale nic takového se nedělo. Místo toho mi pomáhal vysvobodit muže ze spleti drátů a bavlny a pobaveně se při tom smál. Udělal nějaký vtípek, kterému se se staříkem zasmáli, já mu ale bohužel kvůli svému jazykovému deficitu nerozuměl. Vypadali jako staří přátelé ze školy. Poté, co jsme muže vysvobodili a pokračovali dál za plotem, popřál nám přátelsky hezký den, zapálil si cigaretu a začal skulinu svazovat drátem.
Klidná vytrvalost. Tichý proces, při kterém obě strany tvrdohlavě ale s pochopením strany druhé, přesto trvají na prosazení svého, ačkoli se zdá být konec konfliktu nedosažitelný a vítězství nemožné. O konkrétní vítězství ale kolikrát nejde, spíše o nárok na to, zůstat čestný sám sobě. Flexibilní forma svéprávnosti, která Čechům propůjčuje samostatnost vůle, se kterou asi častěji proti něčemu nebo někde narazí, ale zároveň s vědomím, že dokáží přistoupit k tvrdohlavosti protivníka v individuálních životních situacích spontánněji.
To není v žádném případě doložitelná, fundovaná vědecká výpověď, ale jednoduše subjektivní analýza, osobní srovnání mé dosavadní zkušenosti. A když o tom přemýšlím, nebylo ono srdečné, ale neoblomné naléhání mého dědečka, abych pamatoval na své "kořeny", ničím jiným, než klidnou vytrvalostí.
Paul Herden
stážista, Plzeň 2015, o. p. s.
